V době, kdy jsme svědky ohromujících falsifikací a desinformací z ruského tažení na Ukrajině a kdy pod dojmem sympatií z uprchlíků, kteří prchají i z míst, kde se nestřílí, je obtížné připomenout právní poučku starého Říma „audiatur et altera pars“, vyslechni i druhou stranu.

To platí obecně, ať jde o kteroukoli stranu konfliktu. Jenže ta ruská strana nemá, zdá se, šanci. Ta je už jednou provždy odsouzena. Stačí si přečíst přímo biblické prokletí Rusů z úst jedné z našich nejvyšších soudkyň, aby bylo jasné, že někteří lidé již nepotřebují vážit slovo, protože již předem zaujali 120% postoj ve prospěch Ukrajiny, která byla, jak slyšíme ze všech stran, b e z d ů v o d n ě napadena. (14 000 zabitých Rusů v Donbase a v Luhansku v posledních letech a jejich půldruhamilionový exodus v roce 2014 se nepočítá.) , píše Mojmír Grygar v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Na první stránce anglického časopisu The Economist je nápis Why Ukraine must win, Proč musí Ukrajina zvítězit (bez otazníku). Přičteme–li k tomu obálky tohoto týdeníku z 13. listopadu loňského roku a z letošních čísel 8. a 29. ledna, 19. a 26. února, 5., 12. a 19. března a přidáme–li k tomu i poslední číslo z 2.dubna, pak na všech je Putin drsnou karikaturou nebo jiným přímým i přeneseným sdělením označen za agresora, nebezpečného zlosyna, následníka Stalinova. S tím se už nedá nic dělat, Putin byl odsouzen ještě dřív, než zaútočil na Ukrajinu, na tuto domnělou výspu demokracie na hranicích východní despocie. S takovou mírou odmítání a zatracování jednoho vybraného zahraničního politika jsem se dosud nikdy nesetkal u časopisu, který se snaží nevypadat jako nástroj aktuální politické propagandy.

Jak může veřejnost, která je již pod palbou dlouhověkého přesvědčování, mytí mozků, žádat dnes, v případu strašného masakru v Buči, „aby se vyslechla i druhá strana“? Nač? To přece není třeba, protože „Ukrajina musí zvítězit!“ (tentoktát s výkřičníkem). Nevím, zda dojde k nestrannému vyšetření tohoto zločinu, ale ať tak či onak, těžko se budou hledat lidé, kteří budou s to podat objektivní popis tohoto krveprolití. Karty jsou již rozdány, viník–válečný zločinec již byl vybrán, ocejchován a ani zkušená soudkyně nemá zapotřebí se s pravdou příliš párat.

Raději ocituji zprávu z války v Iráku, starou sedm let. V listopadu 2005 velel jednatřicetiletý Frank Wuterich, seržant americké námořní pěchoty, jednotce ve městě Hadísa. „Poté, co nastražená mina explodovala pod vozidlem a zabila jednoho z jeho mužů, přikázal vojákům 'střílet a až potom se ptát'. Výsledek byl tříhodinový masakr s 25 mrtvými iráckými civilisty, včetně žen, dětí a muže na invalidním vozíku. 'Domy, na něž vojáci zaútočili, byly označeny jako nepřátelské objekty, a v takovém případě nejsou vojáci povinni identifikovat cíle', hájil velitel roty poručík Marty Cramer svého podřízeného.“ Vojenský soudce na základně Camp v Kalifornii Wuterlicha zbavil viny.

Nevybavuje se mi, že by se nás tehdy v tisku někdo nad touto události pohoršil a americké vojáky obvinil z válečného zločinu. A už vůbec ne, že by prezidenta Bushe a jeho spolubojovníky, mezi nimiž byl i Biden, někdo nazval válečným zločincem. Ani za neuvěřitelná zvěrstva páchaná vojenskými dozorci na zajatcích ve věznici Abú Ghrajb nikdo neobviňoval Bushe a dokonce ani žádného z nadřízených velitelů. Zřejmě jsme se octli ve zcela jiné mediální a mentální sféře, kde nedostatek zásadních argumentů nahrazují nadávky, a přímo z úst samého prezidenta.

V případě masakru v Hadíse byly známy oběti i velitel, který dal k masakru povel. O zběsilém zabíjení v Buči nevíme nic bližšího o obětech, ani o veliteli, který vraždění nařídil, ani o důvodech, které ho k tomu vedly. Každý, kdo Rusy nanávidí, nepotřebuje žádné vyšetřování, stačí mu poslech jedné strany. Sice někdo třeba četl výroky Ukrajinců, které uvěřejnil jeden náš novinář pod titulem „Rusové budou hnojivem pro naši černozem“, ale zřejmě tato slova přičítal zvýšené hladině adrenalionu v krvi dotazovaných. Ani výrok kybervojáka Artěma „žádná ultimáta nepřijmeme. Budeme podřezávat, škrtit, trávit a zapalovat vše, co přijde, aby Ukrajina byla zase naše“, zřejmě čtenáři nebrali tak doslovně. Ale snad by měli.

Přispět k vysvětlení masakru v Buči nemohu ničím konkrétním. Jen těmito okrajovými poznámkami a připomenutím, že za každé skutečné, tím méně zinscenované porušení Ženevských válečných dohod nemůže být obviněn vrchní velitel – muselo by se dokázat, že sám vydal rozkaz k tomu či onomu masakru.